Jak chápat objektivitu ve vztahu k rusko-ukrajinské krizi
ALEŠ ROZEHNAL
Nebývalou pozornost vyvolalo vyjádření radního Michala Jankovce k objektivitě zpravodajství České televize. „Je to skutečně tak, že Česká televize má určený úhel pohledu. Má ho určen na základě doporučení Evropské komise, která povoluje veřejnoprávním médiím fungovat z poplatků, nebo z daní jenom za předpokladu, že budou prosazovat, obhajovat a dívat se na všechno z úhlu pohledu tradic evropského humanismu a kritického myšlení. Česká televize se na to nesmí dívat tak, jako kdyby byla součástí současného Ruska, které nikdy žádné humanistické tradice v evropském slova smyslu nemělo. To bychom museli vystoupit z Evropské unie,“ prohlásil Michal Jankovec.
Toto prohlášení opět vyvolalo debatu o tom, jak má vypadat objektivita a vyváženost zpravodajství České televize. Objektivitu je možno charakterizovat jako neutralitu ve vztahu k předmětu zpravodajství, nestrannost, pravdivost a relevanci. Vyváženost je pak možno charakterizovat jako vyváženost v proporcích předávané zprávy nebo údajů. Pojem objektivita tedy v sobě zahrnuje zejména správnost (přesnost), transparentnost (uvádění pramenů) a věcnost (absence vlastních hodnocení). Vyváženost je pak nestranickost, kdy nejsou některé názory potlačovány ve prospěch názorů jiných. Je tedy možno uzavřít, že objektivní a vyvážnou informací je informace relevantní.
Pro naplnění povinnosti pro zpravodajské a politicko-publicistické pořady a spočívající v nezbytnosti jejich objektivity a vyváženosti, je třeba právní pojem objektivity vnímat optikou, která je vyjádřena tezí uplatňující se v soudním řízení „audiatur et altera pars“ (budiž slyšena i druhá strana). V televizním zpravodajství nelze zcela kopírovat principy dané soudnímu řízení. Jestliže výjimečně z důvodu naléhavosti nelze poskytnout prostor k vyjádření kritizované straně, anebo si nelze obsah informace ověřit, musí být na to divák upozorněn, má-li být informace vnímána jako objektivní a vyvážená. Objektivitu a vyváženost pořadu je třeba vnímat jako celek, neboť jako celek také působí na diváckou veřejnost.
Z výše uvedeného by se zdálo, že je vyjádření radního Jankovce (jakkoli je poněkud zkratkovité) nesprávné. Podle zásady „budiž slyšena i druhá strana“ by tedy v rámci vyváženosti zpravodajství např. o připojení Krymu k Ruské federaci měl zaznít názor ukrajinské strany, názor separatistů, popř. názor ruský, a mělo by být na divákovi, aby si utvořil svůj vlastní názor. Pouze takto mechanicky pojatá vyváženost by však byla fachidiocií a bývá karikována výrokem, že objektivitou není „5 minut Hitler a 5 minut Židé“, jehož autorem není Sartre, jak bývá často milně uváděno, ale Jean-Luc Godard. Jednak platí známý Okrentův zákon, který říká, že snaha dosáhnout rovnováhu může vést k nerovnováze, protože někdy je taková i skutečnost, a jednak je skutečně v Protokolu o systému veřejnoprávního vysílání v členských státech, jenž je součástí zakládacích smluv EU, uvedeno, že „systém veřejnoprávního vysílání v členských zemích je přímo spjat s demokratickými, společenskými a kulturními potřebami každé společnosti a s potřebou zachovat mediální pluralitu.“ Česká republika se navíc v tzv. Pražské rezoluci z prosince 1994 přihlásila k tomu, že „veřejnoprávní vysílání, rozhlasové a televizní, podporuje hodnoty, na kterých stojí politické, právní a společenské struktury demokratických společností, a konkrétně respekt k lidským právům, kultuře a politické pluralitě.“ Takovou hodnotou je i dodržování mezinárodního práva.
Vrátíme-li se tedy k případu připojení Krymu k Ruské federaci, nemůže zpravodajství České televize pominout fakt, že odtržení Krymu od Ukrajiny je v rozporu s mezinárodním právem, a to z těchto důvodů:
– krymští Rusové neustavili svoji svrchovanost na Krymu sami, ale za pomocí ozbrojených sil jiného státu,
– odtržení Krymu je v rozporu s vnitrostátním právem Ukrajiny, protože o něm nerozhodli v referendu všichni občané Ukrajiny,
– Ukrajina nevyslovila s odtržením souhlas,
– k odtržení přispěla přítomnost ozbrojených sil jiného státu na odtrhovaném území, což je de facto případ anexe, která je mezinárodním právem zakázána.
Pouhá prezentace názorů zainteresovaných stran by v tomto případě skutečně vedla k nevyváženosti, protože by byly jako rovnocenné prezentovány postoje toho, kdo právo porušil, i oběti takového porušení. Takový závěr je však nepřijatelný, protože by vedl k pošlapání hodnot, na kterých stojí naše společnost.
Aleš Rozehnal
